Naučná výprava do hlubin rozervané duše socialistického strůjce rudých zítřků
Po devatenácti letech musejí přeživší bojovníci za svobodu znovu přihlížet tomu, jak se zásluhou zdeformované posttotalitní demokracie derou k moci darebáci, kteří jim zničili životy.
Málokdy se v mé redakční poště objeví tak zvláštní dopis jako ten, nad jehož obsahem se chci dnes společně s vámi zamyslet. Je to ohlas na můj poněkud emotivní komentář z 28. listopadu, v němž jsem se v reakci na ostudné výsledky krajských a senátních voleb dost nelichotivě vyjádřil o spoluobčanech, kteří dopustili, aby 19 let po pádu totality opět zaujala v regionech mocenské pozice komunistická cháska. Ten dopis je pozoruhodný hned ze dvou důvodů. Jednak tím, že ač vyjadřuje ostře nesouhlasné stanovisko, je napsán velmi slušně a neobsahuje ani pravopisné hrubky, ani přání brzkého chcípnutí, jak jsem zvyklý u vzteklých levičáků, zejména těch z KSČM. Jeho druhá pozoruhodnost spočívá v tom, že se značnou částí jeho obsahu bezvýhradně souhlasím.
Autorem řečené písemnosti je pan inženýr Josef T. ze středních Čech, jehož celé jméno si s dovolením nechám pro sebe, protože nemám pisatelův souhlas s jeho uveřejněním. Identita toho muže ostatně není podstatná, mnohem důležitější je způsob jeho uvažování, který vedl jeho ruku při vhazování hlasovacího lístku do urny. Hned v úvodu svého ohlasu mi pan T. napsal toto: Nevolil jsem sice ČSSD kvůli panu Rathovi, ale pan Rath mi na této kandidátce určitě nevadil. Poplatek 30 Kč u lékaře se mi sice nezamlouvá, neboť nějak nechápu, proč mám platit ještě dalších třicet korun, jestliže si platím už tak dost vysoké zdravotní a důchodové pojištění. Na to jsem však rozhodně nemyslel, když jsem vhazoval volební lístek do urny, myslel jsem na jiné a daleko horší věci, o kterých se patrně jaksi nesluší psát do novin. A následuje výčet toho, co se panu inženýrovi honilo hlavou, když hlasoval pro předem avizované rudo-oranžové mocenské spojenectví.
Když jsem vhazoval lístek do urny, myslel jsem na něco jiného než na 30 korun u lékaře. Myslel jsem na minulé parlamentní volby, na machinace a podvody okolo nich. Myslel jsem například na Kubiceho zprávu, která se po třičtvrtě roce ukázala být slátaninou, myslel jsem na podplácení poslanců k zajištění většiny v parlamentu, myslel jsem na volby prezidentské a na machinace a podvody okolo nich, myslel jsem na to, že nám ODS vnutila prezidenta, kterého většina národa nechtěla a který nám dnes dělá ostudu, kudy chodí... píše mi mimo jiné pan T. Ještě než budu ve výčtu jeho jizev na duši pokračovat, pokusím se některé z jeho argumentů uvést na pravou míru.
Kdybyste, milý pane inženýre, čerpal své vědomosti i z jiných informačních zdrojů než z rudého Práva, věděl byste, že ty zatracené třicetikoruny mají zcela jiný smysl než přisypávat zlaťáky na hromadu určenou k financování zdravotního a důchodového pojištění. Při vašem vzdělání by vám zcela jistě neunikl jejich výchovný význam, jímž je hospodárnost při nakládání s drahými léky a omezení simulantského nešvaru běhat na středisko s každou prkotinou, jímž jsou Češi proslulí snad už po celém světě. Také by se vám určitě doneslo, že »julínkovné« splňuje zamýšlený efekt a nese miliardové ovoce k prospěchu vážně nemocných lidí, na jejichž nákladnou léčbu socialistické zdravotnictví nikdy nemělo a nebude mít dostatek finančních prostředků. A k tomu Klausovi ... jen sociálnědemokratický věstník může šířit blud, že si toho člověka většina národa nepřeje mít na Pražském hradě. Co se pak Kubiceho zprávy týče, pouze rudé Právo si z ní vybírá drby o soukromí Jiřího Paroubka, které nebyly a snad ani nemohou být prokázány, a opomíjí fakta, že prorůstání organizovaného zločinu do státní správy je potvrzená skutečnost, která se týká nejen sociálnědemokratických šibalů, ale i mnohých klausarbeiterů, kteří se stejně jako oni neštítí žádného darebáctví. Stačí se zajímat o aktuální dění kolem umlčovaných svědků v kauze »Krakatice«. Že si Paroubek Kubiceho zprávu vztáhl pouze na sebe a své kumpány, je jeho problém. K prezidentské volbě mohu panu inženýrovi T. vzkázat jen tolik, že v názoru na vybraného dědka se spolu shodujeme naprosto a že ani omylem neplatí, že co sympatizant občanské pravice, to automaticky Klausův obdivovatel. Málokterý nelevicový novinář se tolik angažoval pro zvolení Jana Švejnara jako moje maličkost. Ale pojďme dál k tomu, na co ještě pan ing. Josef T. myslel, když v říjnu hlasoval pro socialisticko-komunistickou budoucnost. Myslel jsem i na to, v jakém stavu ČSSD naši zemi přebírala v roce 1998 po více jak pětileté vládě ODS, a v jakém stavu ji po volbách 2006 občanským demokratům předávala. Zemanův popis ČR jako vytunelované a rozkradené země nebyl jen jedním z jeho bonmotů, ale byla to velmi tvrdá skutečnost. V roce 2006 už ČSSD odevzdávala kvetoucí a prosperující zemi, což přiznal i sám pan prezident, i když asi nerad. (Vida, najednou je to vážený pan prezident, když se to hodí do krámu!)
Mám rád lidi se smyslem pro humor, ostatně i já jsem pytel srandy, byť to tak navenek nemusí vypadat. Pan inženýr je ovšem mimořádně veselá kopa, když za kvetoucí a prosperující stát vydává beznadějně zadluženou republiku, úroky z jejíchž úvěrů představují rok od roku krvavější ránu do státního rozpočtu, v němž nezbývá na životně důležité investice. Legrace však končí ve chvíli, kdy takto veselý chlapík přestává rozlišovat mezi fórem a vážně míněnou argumentační lží. Ta lež je obsažena v tvrzení, že éra tzv. opoziční smlouvy byla požehnáním pro celou zemi českou, jako živou vodou pokropenou klidem na práci. Neboť prospěchářské objetí Klause se Zemanem po sobě zanechalo leda úpadek demokratického principu, pravo-levé bratrství ve zlodějně a švindlu a nebývale plodnou půdu pro rozmach organizovaného zločinu.
Snad pan inženýr dovolí, abych i já pověděl, na co bych myslel u volební urny, kdyby se v říjnu o regionálních mocnářích hlasovalo u nás v Praze.Mohu ho uklidnit, že ani já bych nevolil občanské demokraty, nikoli však kvůli Topolánkovi a Julínkovým třicetikorunám, nýbrž proto, že by se mi příčilo zvednout ruku pro Bémovu kliku na pražské radnici, v níž mimochodem hrabou pod sebe mnozí z těch, kteří si svého času tak dobře rozuměli s Jiřím Paroubkem. Z čehož plyne, že ani ČSSD by neměla šanci získat můj voličský hlas, protože její pohlaváři, když jim jde o soukromý prospěch, jsou stejná sebranka jako jejich modří rivalové. Tohle však pan T. velmi dobře ví, soudě aspoň podle posledního úryvku z jeho dopisu: V roce 1997 zde po ODS zůstalo cosi, co by bylo možné přirovnat k páchnoucí kupě hnoje. (...) Jednak ta kupa byla opravdu velká, jednak se v ní zalíbilo i některým oranžovým červům, kteří se přidali ke kolonii červů modrých... Rád bych se pana inženýra zeptal, zda dospěl k závěru, že nejlepším řešením je nasadit do hnoje červy rudé, kteří se vyznačují schopností sežrat vše živé a zůstat v červišti sami. Mně se takové úvahy u volební urny hlavou opravdu, ale opravdu nehoní.
Teď po regionálních volbách myslím na něco úplně jiného. Mé myšlenky patří přeživším bojovníkům za občanskou svobodu, kteří po devatenácti letech musejí znovu bezmocně přihlížet tomu, jak se zásluhou zdeformované posttotalitní demokracie derou k moci darebáci, kteří jim zničili životy. Jsem smutný z toho, že jim ten comeback umožnili šlechtici ducha typu pana T., lidé v jádru snad laskaví, slušní a dobrosrdeční, leč do té míry zpitomělí falešnou socialistickou věroukou, že už nejsou schopni dohlédnout následky svých skutků.
Petr Zavoral
